Pouštění žilou probíhá, pijavice se přisají samy

Naše země je z covidové krize léčena tak trochu středověkou metodou. Je však vážnou otázkou, jak tato i celosvětově velmi používaná metoda bude působit v déledobém horizontu…

Aktuálně vše vyznívá celkem optimisticky. Ačkoliv náš zdravotní systém má své mouchy, pandemii se dala nejvyšší priorita a přes mnohé katastrofické scénáře nápor nemocných do této chvíle zvládá. Dokonce tak, že na covidová oddělení mohou být umísťováni i pacienti s lehkým průběhem, kteří by za normálních okolností v nemocnici ani nebyli. Připravené polní nemocnice zatím nemusely být použity. Naštěstí. Podle všeho by se pro ně těžko našli nějací lékaři a další personál, takže pacienti by se v nich mohli tak akorát nudit…

Se zdravotní péčí úzce souvisí i ochrana zdraví obyvatelstva. Od začátku pandemie v březnu byla přijata spousta opatření a asi všichni jsme alespoň na začátku věřili, že vše je řízeno společně s odborníky, kteří mají vychytaný plán, jak nákazu optimálně zvládnout. Nic takového se však bohužel nekonalo. Zvítězila jednoduchá strategie „všechno zavřít, všem roušky“. A výsledek? Velké „pouštění žilou“.

Na jaře, kdy počty nakažených byly minimální, stála tato opatření cca 500 miliard Kč. Kolik budou stát na podzim ještě nespočítala ani ministryně financí. Ta kupodivu ani nedělá dojem, že by jí to nějak rmoutilo. Jako by před námi skrývala nějaký pořádně velký zlatý důl, protože z ničeho nic peníze nepředstavují absolutně žádný problém a rozdává se na všechny strany. Moc se ale neradujme, dost pravděpodobně se ten utajovaný zlatý důl skrývá v našich peněženkách a v našich úsporách.

A kde jsou ty pijavice? O nich se dozvíme až později z policejních vyšetřování. Nepochybujme však, že jich je vždy dostatek. Pokaždé, když stát velkoryse nakupoval či rozdával (Pandury, zdravotní zakázky, dotace…), se našlo dost takových, kteří uměli „odklonit“ část peněz na ty „správné účty“...

Zde je možno namítnout, že zdraví a životy lidí jsou přece nejvyšší hodnotou a nesluší se tedy v této souvislosti mluvit o penězích. To však platí jen do určité míry. Aby o zdraví obyvatel mohlo být dobře postaráno nejen nyní, ale i v dalších měsících a letech, což si určitě všichni přejeme, jsou k tomu potřeba peníze. A to dokonce hodně peněz. Kvalitní péče totiž vyžaduje dobře zaplacené odborníky, dostatek personálu, moderní přístroje a technologie… Pokud bude do státní pokladny hluboko, úroveň zdravotní péče to silně poznamená.

Může navíc v dnešní době někdo jistotou tvrdit, že nepřijde třetí, ještě silnější vlna covidu nebo vlny nějaké jiné, ještě nebezpečnější choroby? Asi těžko. Naposledy se o to pokusil v srpnu premiér Babiš svým slavným výrokem „přestaňme se konečně strašit druhou vlnou!“. No a jak to dopadlo…

Předpovídat tedy raději nic nebudeme, musíme však alespoň tiše doufat. Náš stát je totiž po dvou vlnách covidu tak zadlužen, že v případě další pandemie nebo jiné zásadní krizové situace (například silné hospodářská krize) by jeho zadlužení už dost pravděpodobně přesáhlo veškeré únosné meze. Pokud je tedy nepřesahuje už nyní, když celkové státní výdaje zatím neznáme…. Nic proti životnímu optimismu, ale vyčerpat všechny rezervy a podlomit ekonomiku jako zdroj peněz pro zdravotnictví, sociální výdaje, důchody, bezpečnost atd. s vírou, že teď už se „určitě“ nic nepříjemného nestane a ekonomika se „nějak“ vzpamatuje, to je tedy opravdu velký hazard.  

Tím vším však v žádném případě nechci tvrdit, že by se neměla dělat proticovidová opatření, nebo že by se neměla podpořit postižená část obyvatel a firem. Právě naopak. Vše by ale mělo probíhat tak, aby omezení byla systematická i dlouhodobě udržitelná a taky opakovatelná v případě dalších možných krizí. Tedy s vědomím, že všechno má svou cenu, kterou bude nutné jednou zaplatit a že všechny nyní vydávané peníze jednou mohou chybět ve zdravotnictví, sociální péči a v důchodovém zabezpečení.

Takový přístup by taky rozhodně přispěl i k větší důvěře obyvatel ve vedení země a tím i ke snížení všeobecného stresu, který každá krize sebou nese. Vyžadovalo by to však o dost sofistikovanější plán než jen to primitivní „všechno (co jde) zavřít a všem roušky“. Takový ale na patřičných místech zjevně není nikdo schopný vymyslet...

Je to opravdu zvláštní. Kdyby kdokoliv z nás, běžných občanů, neodpovědným jednáním těžce zadlužil své děti a vnoučata, byl by jistě většinou lidí považován, a to zcela po právu, za absolutního vyvrhela společnosti. V případě státu se to ale posuzuje úplně jinak. K velké škodě nás všech…