Ve většině států se s virem tvrdě bojuje, dá se říct hlava nehlava. Tvrdé lockdowny, i mnohem přísnější než u nás, plošné testování obyvatel, zákazy vycházení a další velké omezování života... Nic z toho ale covid zatím nezastavilo. Zajímavé je jenom to, jak tvrdošíjně se lpí na stále stejných metodách, ačkoliv všichni podle zkušeností i z jiných zemí musí vidět jejich marnost. A tak se nesmyslnými opatřeními dále stresuje obyvatelstvo, zanedbává se tím mnoho oblastí důležitých pro celou společnost, spousta lidí se dostává do těžkých životních situací a oknem se vyhazují peníze, které jednou mohou chybět mj. i ve zdravotnictví. A vlády s tím zjevně nemají problém...
Velkým argumentem pro všechny ty lockdowny je potenciální přetíženost nemocnic. Nikdo přece nechce, aby akutně nemocní nedostali péči, aby „umírali na chodbách“, jak se často straší. Kapacita oddělení pro urgentní péči je logicky limitována a nedostatek míst pro všechny akutní pacienty by měl fatální následky. S údaji o jejich obsazeností se však dost dobře nedá polemizovat, protože souhrnná data má k dispozici jen ministerstvo, a to svůj monopol na informace používá především k prosazení svých zájmů a zejména k nátlaku na veřejnost.
Jaká je opravdová situace si tedy můžeme jen domýšlet. Že by ti, kteří vymýšlejí nesmyslná opatření a někdy i vyloženě lžou (například o celkových nákladech na testy), zrovna v této oblasti nám dávali férové informace a měli všechno perfektně zorganizované se moc věřit nedá. Na druhou stranu potenciální nebezpečí přetíženosti nemocnic existuje při každé epidemii. A protože ta může začít i zcela neočekávaně, existuje vlastně toto nebezpečí trvale. V klidných dobách si ho jen neuvědomujeme. Podle současné „logiky“ bychom tedy měli mít život asi omezován trvale.
Je zajímavé, že při tom všem strašení snad nikdy nepadlo slovo o tom, že by se něco dělalo pro rozšíření kapacity urgentní péče, jejíž omezená kapacita je podle tvrzení ministerstva zdravotnictví hlavním důvodem všech restrikcí. Tedy mimo propagandistického stavění a bourání polní nemocnice, které nás stálo zbytečně jen milióny navíc... Udělalo se něco smysluplného v tomto směru? Nebo se raději jen vypouštějí poplašné zprávy, což je samozřejmě mnohem pohodlnější postoj, a navíc mnoha nátlakovým skupinám plně vyhovuje?
Ze dne na den se určitě moc udělat nedá. My ale tady máme pandemii už skoro rok! A hned na jejím začátku jsme všichni sledovali složitou situaci v severní Itálii. I když původní zprávy o „umírání na chodbách“ byly později dementovány a uvedeny na pravou míru, přesto situace v tamních nemocnicích byla viditelně velmi složitá a měla být i pro naše odpovědné činitele velkým ponaučením.
Pořídit technické vybavení by při dnešním rozhazování neměl být žádný problém. Nejvíce limitující má být však podle tvrzení zainteresovaných nedostatek personálu. Na jaře se tento problém navíc ještě znásobil ne příliš prozíravým rozhodnutím vlády o vysoké kompenzaci rodičům školou povinných dětí, na což mnoho pacientů doplatilo nedostatečnou péčí, následně podlomeným zdravím a někteří i životem. Takový nesmysl naštěstí už vláda neopakovala. Přesto nedostatek trvá. Je celkem jasné, že nový odborný personál se nenajde za týden. Za skoro rok pandemie se už ale určitě něco udělat dalo, kdyby se tím ovšem někdo odpovědný zabýval...
Mnoho vystudovaných zdravotních sester například pracuje mimo obor, mnohé z nich by se určitě při dobré nabídce nechaly zlákat k návratu. A když ne k trvalému, třeba by mohly být vyškoleny jako záložní personál právě pro případy nouze... Mohla by být taky upravena legislativa, aby jako záloha mohli být využiti vojáci... Nepochybuji, že skuteční odborníci na zdravotnictví by přišli na mnoho způsobů, jak rozšířit kapacity urgentní péče pro mimořádné situace. Já jsem jen laik, kterého jen životní zkušenosti naučily, že se pro zlepšení dá vždy něco udělat. Musí se ale opravdu chtít...
Technické vybavení, nový a dobře zaplacený personál, školení, případně záložní personál... Že by to stálo hodně peněz? Určité. Ale i tak jen malinký zlomek toho, kolik nás stojí ve svém důsledku všechny ty proticovidové restrikce, jejichž účinnost je navíc velmi diskutabilní.
Ona jiná cesta podle všeho stejně neexistuje. Nebo si někdo snad opravdu myslí, že je možné žít v dlouhodobém lockdownu? Likvidovat si systematicky ekonomiku i celou společnost? A lidem pořád všechno zakazovat? To snad ne...
„Virus neporazíme jinak než očkováním a dodržováním opatření“, řekl ministr Blatný. Tedy těch, o kterých dříve prohlásil, že nefungují. Jak příznačné pro bezradnost a zároveň nabubřelost vládních „odborníků“!
Po všech zkušenostech se totiž stále jasněji ukazuje, že hlavní chybou je snaha virus „porazit“. Vyhlásil se mu boj, a proto se zavedla vyloženě válečná opatření. Ty lockdowny, děti bez školní docházky, zákazy vycházení, zákaz sportování, zákaz shromažďování více osob atd. totiž nelze nazvat jinak. Vsadilo se všechno na jednu kartu. Na vítězství nad covidem. To je ale stále v nedohlednu, a tak stejně jako u každého jiného vleklého válečného konfliktu, který nikam nevede, by se mělo začít vážně uvažovat o změně přístupu. Tak jako každý stát obrovsky vyčerpávala konvenční válka, vyčerpává ho i tato „válka“ a není tedy možné ji vést do nekonečna. Uvědomuje si to naše vláda? Nejsem si jistý...
Čím dříve, tím lépe by se mělo uznat, že virus prostě neporazíme a že pravdu měli ti virologové, kteří vždy tvrdili, že covid tu s námi bude možná napořád. To by ale vyžadovalo zcela jiný přístup. Opatření zavádět pouze taková, která by mohla platit i dlouhodobě a společnost nevyčerpávala. A zároveň posílit zdravotní péči společně s důslednou ochranou rizikových skupin. Podobný postup zvolili od začátku třeba ve Švédsku, kde dnes mají s mnohem mírnějšími omezeními lepší výsledky, než máme v Česku. To je jednoznačný důkaz toho, že drtivá většina restrikcí přijatých u nás (i v jiných státech Evropy), která devastují společnost, na šíření covidu nemají prakticky žádný vliv. Jsou jen ukázkou alibismu a hlouposti politiků i všech jejich „odborníků“.
Bohužel v důsledku těchto restrikcí se jednoznačně zhoršuje zdraví obyvatel. Během jejich platnosti jen u nás počet depresí vzrostl třikrát, zvýšil se počet těžkých nádorů, o 30 procent se zvýšila závislost na počítačích, třetina obyvatel pociťuje zhoršení zdravotního stavu, zdvojnásobil se počet úzkostí u dětí... Dlouhodobá nemožnost spousty zdravotně prospěšných aktivit a nucené přebývání doma, tedy u televize či počítače, stejně jako dlouhodobý stres způsobený vládními opatřeními i dlouhodobou strašící kampaní jsou totiž faktory, které významně snižují přirozenou imunitu obyvatel. Každá nemoc pro nás tedy bude za tohoto stavu mnohem nebezpečnější než třeba před rokem. A velmi pravděpodobně už nyní je snížená imunita jedním z důvodů velké naplněnosti urgentní péče v nemocnicích... Je tedy zřejmé, že přijatá opatření situaci jen zhoršují. Přesto se na nich trvá...
Nezbývá než doufat, že co nejdříve zvítězí zdravý rozum a my všichni se znovu vrátíme k normálnímu životu. Zasloužíme si ho.